Důležité vyjádření Ústavního soudu: „Orgány veřejné moci se musí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů.“

07.06.2019 22:17

 

V kauze Jaroslava Kmenty byly dotčeny zásady, jež jsou fundamentální pro demokratický právní stát.

 

Ve středu 5. června t. r. vyslal Ústavní soud velmi důležité poselství. Přestože zamítl stížnost novináře Jaroslava Kmenty pokutovaného rozvědkou za to, že se ve stanoveném termínu nedostavil k podání vysvětlení, zároveň zdůraznil význam ochrany novinářských zdrojů. Soudce David Uhlíř řekl: „Jasně jsme konstatovali, že státní orgány se musí v každém případě vyvarovat takových postupů, které by zastrašovaly novináře nebo které by takový dojem mohly vzbuzovat.“

Vyjádření soudu považuje Jaroslav Kmenta za cenné a důležité zejména v této době, kdy novináře a média neustále atakují dva nejvýše postavení ústavní činitelé země – prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, kteří svými útoky snižují kredit a postavení novinářské profese v demokratické společnosti.

 

Kmenta se na Ústavní soud obrátil kvůli sporu, který vedl s Úřadem pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Tajná služba si ho předvolala loni v létě za kritický článek Tajné operace Andreje B. v magazínu Reportér. Protože se termín výslechu žurnalistovi nehodil, požádal o jeho posunutí, načež následovala přetahovaná, nepřiměřený nátlak a poté i pokuta 20.000 Kč za údajné „arogantní nerespektování zákona“ a „urážlivé chování vůči policejnímu orgánu“. 

Na základě Kmentovy stížnosti posléze Vrchní soud v Praze pokutu zmírnil na 3.000 Kč, ovšem problém s rozvědkou neustal. 

Kvůli šikanóznímu přístupu tajné služby, který byl jistým druhem nátlaku a vydírání, se Jaroslav Kmenta poté obrátil na Ústavní soud. Ten dne 5. 6. 2019 sice stížnost ve věci pokuty pro její bagatelní výši zamítl, ale zastal se novináře proti postupu ÚZSI. Soudce Uhlíř vysvětlil, že chybějící zdvořilost novináře vůči úřadu těžko může zasáhnout základy demokratického právního státu, zatímco určité postupy státních orgánů vůči novinářům a svobodě tisku mohou mít mnohem větší dopad.

Byl to právě princip, nikoli výše pokuty, oč Jaroslav Kmenta u soudu bojoval. Verdikt je důležitý v nastavení pravidel, za jakých mají úřady vyslýchat novináře k jimi napsaným článkům. „Orgány veřejné moci se musí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů,“ uvedl Ústavní soud. 

 

Ve svém článku publikovaném v časopise Echo24 cituje Kmenta důležité výroky Ústavního soudu:

- Ačkoliv byla ústavní stížnost zamítnuta, dal v mnoha bodech stížnosti Ústavní soud stěžovateli za pravdu.

- I když Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky (pokuty) označit za bagatelní, tak s ohledem na specifika popsané věci, zejména s ohledem na ústavní principy ochrany novinářských zdrojů a svobody tisku – bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit.

- Označit ústavní stížnost bez dalšího za zjevně neopodstatněnou nebylo možné, jelikož v kauze se vyskytlo dotčení zásad, fundamentálních pro demokratický právní stát.

- To, že Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) udělil původně stěžovateli pokutu ve výši 20 000 Kč, se jeví jako neadekvátní a neproporcionální. 

- Stěžovatel opakovaně upozorňoval na to, že jako novinář považoval jednání Úřadu pro zahraniční styky a informace za šikanózní, s cílem vyvíjet na něj tlak prostřednictvím prezentování se z pozice síly.

- Pouze to, že Vrchní soud v Praze výši pokuty výrazně snížil na 3 tisíce korun, tedy na hranici bagatelnosti, vedlo nakonec Ústavní soud k tomu, že stížnost zamítl.

- Pokud by vrchní soud výši pokuty nemoderoval, musel by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět a vyslovit, že došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Takto došlo pouze k jejich zásahu, který lze ještě s ohledem na výše uvedené z ústavního hlediska výjimečně připustit.

- Uložení pořádkové pokuty takřka v polovině zákonné sazby za první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení se může jevit jako pokus ovlivnit novináře ještě před položením první otázky, kdy bude novinář zvažovat, zda a v jaké míře využije svého práva odepřít poskytnutí informace v souladu s § 16 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. tiskový zákon.

- Ani Úřad pro zahraniční styky a informace, ani Vrchní soud v Praze se adekvátně nezabývaly tím, že v daném případě se jednalo o novináře, vyslýchaného v souvislosti s jeho činností, dotýkající se vysoké politiky.

Přitom v euroatlantické oblasti nejpozději od vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci New York Times v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) patří tisková svoboda mezi preferované svobody, umožňující novinářům volně kritizovat politiky a veřejné činitele, pokud se nejedná o nepravdivé informace uveřejněné buď vědomě, nebo z nedostatečně ověřených zdrojů: debata o veřejných záležitostech musí být nerušená, robustní a široce otevřená. Význam ochrany novinářských zdrojů jako jeden z úhelných kamenů pro svobodu projevu potvrdil ve své judikatuře opakovaně také Evropský soud pro lidská práva, jenž ve věci Goodwin proti Spojenému království (č. 17488/90) zdůraznil, že bez takové ochrany by mohla být ohrožena role tisku jako veřejného strážce, jehož úkolem je poskytovat veřejnosti přesné a spolehlivé informace o záležitostech veřejného zájmu. Nepřiměřené zásahy státních orgánů vůči novinářským zdrojům mohou tyto odradit od pomoci tisku v informování o otázkách obecného zájmu. Právo novinářů zamlčet své zdroje nemůže být považováno za pouhé privilegium, které je možné jim přiznat nebo odejmout v závislosti na zákonnosti nebo nezákonnosti těchto zdrojů, ale za opravdový atribut práva na informaces nímž je třeba nakládat s největší obezřetností (Tillack proti Belgii č.20477/05, Nagla proti Lotyšsku, č. 73469/10).

- Svoboda tisku slouží k naplnění konstitutivních znaků demokratického právního státu tím, že novinářům umožňuje pravdivě informovat veřejnost o otázkách, které jsou předmětem obecného zájmu a komentovat je. To se samozřejmě vztahuje také na novináře publikující výsledky investigativní žurnalistiky v neperiodickém tisku.

- Orgány činné v trestním řízení, jako všechny orgány veřejné moci, se musí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů. Nedůvodné uložení pokuty, nebo uložení pokuty nepřiměřené by bylo takovým jednáním. 

- Orgány činné v trestním řízení by se měly vyvarovat ve vztahu k novinářům jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že s novináři je zacházeno jinak a přísněji, než s jinými osobami.

- Pouze pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud nesdílí názor vrchního soudu a Úřadu pro zahraniční styky a informace, že stěžovatel reagoval „urážlivým a nemístným způsobem“, jako by se „policejní orgán měl jeho představě přizpůsobit“, když trval na jím navrženém termínu k podání vysvětlení. 

- Stěžovatel se vyjádřil emotivně, ale jeho reakce neobsahovala nic urážlivého. Orgánům veřejné moci by v těchto věcech obecně slušelo více velkorysosti, stejně jako stěžovateli více zdrženlivosti ve vyjádření.

 

Po rozkliknutí naleznete celý článek Jaroslava Kmenty Ústavní soud: Orgány veřejné moci zklidněte hru a ataky na novináře.