Novinky

 

 

HOST měsíčník pro literaturu a čtenáře vychází dubnové číslo 2017



 
Vychází nové číslo časopisu Host
 
 

host_17-04--obalka_newslet-page-001

Ta krásně opracovaná magmatická hornina s řeckou abecedou na obálce je stará přes dva tisíce let. Celé věky bylo psaní, projev duše a ducha, propojeno s tělem a hmotou, a i když se tento proces s rozvojem techniky všelijak rafinovaně proměňoval, není těžké vysledovat, že s vřavou digitální revoluce se cosi dramaticky mění. „Psaní proměnila technologie psaní.“ V tomto čísle to probereme z různých stran, od integrovaných obvodů až po stoly českých literátů. Psaní a psaní o psaní (co jiného je naše revue?) je tiché, osamělé řemeslo, ale nejde v něm o nic méně než o život a jeho taje. Má pes duši? Má básník Pavel Petr tajný sekretariát? Měla Virginia Woolfová v kuchyni tiskařský stroj? Ten řecký kámen má dvacet dva stěn, chybí jen omega. Nikdy není všem dnům konec a duben je nejlepší měsíc. Sláva azuru!

 Příjemné čtení Vám za celou redakci přeje Martin Stöhr.

Redakce časopisu HOST
Radlas 5
602 00 Brno
tel./fax: 545 212 747
mobil: 733 715 765
www.hostbrno.cz

 

Revue Host vychází s laskavou finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kutury ČR a statutárního města Brna

 

Rozhovor s Michalem Hábou:


Michale, ty jsi teď v Německu. Kde přesně jsi, co tam děláš a proč Německo?
Jsem teď v Berlíně. A o Berlíně sami Berlíňané říkají, že Berlín není Německo, že Berlín je Berlín. To znamená, že třeba typická německá „Pünktlichkeit“ tu není tak typicky německá. Každopádně jsem na stará kolena vyrazil na stáž do divadla, do Maxim Gorki Theater. Trochu si připomenout němčinu, trochu se inspirovat, odpočinout od vlastní tvorby a kdo ví, třeba začít nějakou nadnárodní spolupráci.
Máš k Německu a německé literatuře a dramatu kladný vztah? Čím je jiná, čím tě láká?
Nemám až zas tak nadstandartní vztah k německé kultuře či literatuře jako takové. To, proč jsem začal jezdit do Německa, je především ten nadužívaný pojem „německé divadlo“. Vlastně mě k tomu přivedl Dušan Pařízek – řekl mi: „Michale, podle toho, co říkáte, by vás asi zajímala berlínská Volksbuehne a FranK Castorf, podívejte se na to.“ No a měl pravdu. V tu dobu jsem akorát končil DAMU a byl jsem na vážkách, jestli vůbec dál dělat divadlo, taková klasická umělecká krize. Pro absolventskou inscenaci jsem totiž měl už docela jasnou představu, jak by divadlo „überhaupt“ mělo fungovat, ale nevěděl jsem jak na to – a i v rámci školy z toho vyšel takový kompromis. A to mi nestačilo. Když jsem pak viděl první věci právě od Castorfa, nevěděl jsem, jestli mám plakat nebo se radovat – plakat, že tu moji mlhovou představu už někdo dávno dělá, anebo se radovat, že ta moje představa docela odpovídá tomu, co dělá právě Castorf a daší tvůrci ve Volksbuehne.
Jde tedy hlavně o divadlo, co mě přimělo si víc hledět dění v německojazyčném prostoru, ale samozřejmě, co si budeme povídat, je tu kromě zmíněné literatury či filosofie, také docela dobrý historicko-kulturní souvislost: Češi a Němci vedle sebe žili po staletí, tu kulturní provázanost jim nikdo neodpáře. Nebýt onoho pomstychtivého vyhnání po válce, pravděpodobně bychom byli všichni bilingvní a česká společnost by také lehce nemohla utíkat do mentality lokálnosti. Ostatně proto se taky moje srdeční záležitost – divadelní skupina Lachende Bestien – jmenuje, tak jak se jmenuje.
Za inscenaci Pornogeografie se souborem Lachende Bestien jsi na podzim získal Cenu Josefa Balvína (pzn. Cena pražského divadelního festivalu německého jazyka). Čím je ta inscenace výjimečná?
Cena Josefa Balvína je cenou pro nejlepší českou inscenaci původně německojazyčného textu. Čím je výjimečná inscenace, bych asi neměl říkat já, ale porota. Já se jen můžu domnívat, že svoji roli sehrálo i to, že se jednalo, po dlouhé době, o uvedení Wernera Schwaba, navíc titulu, který byl dosud nepřeložen. Výjimečné tedy určitě je, že na rozdíl od předchozích „laureátů“ jsme ji my vytvořili v podstatě na koleně, s minimálním rozpočtem, v úplném off-off-off modu. Nevím tedy, jestli je to tak skvělá vizitka naše, anebo tak špatná vizitka českých divadel, že nedělají (nejen současné) německé divadelní texty v takové kvalitě, aby nás mohla převálcovat. Ale stěžovat si nebudu. Co z mého pohledu také mohlo přispět k vyjímečnost inscenace, kromě překladu, o který jsme se podělili spolu s B.Schnelle, je výprava Tondy Šilara a Adriany Černé, a hudba Jindřicha Čížka, mých stálých spolupracovníků.
Co pro tebe znamená, že jsi laureátem této ceny? (pzn. pro další divadelní práci…)
Samo o sobě „bytí laureátem“ je skvělé. V dalším sledu pak následují vyprodané sály na Pornogeografii, či vzedmutý zájem různých divadel o mou režii. I v Německu vůbec není špatné, když tak člověk zmíní, že ho „Prager Theaterfestival“ oblaureátoval cenou, němečtí divadelníci ten festival
docela znají. Je to zkrátka bezva pro další práci, co si budeme povídat. A je to také potvrzení, že člověk se nesnaží posouvat věci dál nadarmo.
V lednu jsi v našem divadle odpremiéroval Macbetha. Jaké bylo inscenovat Shakespeara – zvlášť potom, co se věnuješ spíše současnému divadlu…
Ono je to zvláštní – rozdělovat divadlo na... rozdělovat divadlo vůbec. Když dělám divadlo, ptám se hlavně na to, co se tím vysloví. Co, proč a s kým se bude komunikovat. A pak k tomu hledám prostředky. Dělat „klasiku“ jako Macbetha,ale stejně tak jakýkoliv text současný nebo pět set let starý, znamená se nejdřív zeptat, proč ten text chceme uvést, proč to má DNES smysl.
Je pravda, že jestliže vnímám nějaké dělení – pak je to na divadlo interpretační a divadlo, které má více autorský ráz. Dělat hotový text je v něčem snazší – jako režisér to vnímám skrze skutečnost, že když dělám hotový text, pak vedu pomyslný dialog s autorem. Ale vždycky, ať už se jedná o divadlo autorské nebo interpretační, ať už se interpretuje text věky prověřený nebo čerstvě napsaný, vždy by mělo vyjít „současné divadlo“ - tzn., aby nějak hovořilo k dnešku.
Zároveň, co je třeba říct, Macbeth v D21 je Shakespeare, proškrtaný, ale jinak nedošlo skoro k žádným textovým změnám, zároveň ale je výrazně autorský – už kvůli tomu, že se jedná o sestavu představitel Macbetha a čtyři čarodějnice, které na sebe berou (demonstrují) všechny ostatní role.
Proč myslíš, že dostává letos v divadlech Macbeth tolik prostoru? Zdá se, že jsme v D21 nasedli na macbethovskou módní vlnu…
Keine Ahnung. Pokud vím, tak nikdo z D21 nemohl tušit, že bude takový boom. Ostatně, když mě více než před rokem dramaturgyně M. G. Frydrychová a J. Ondra volali, jestli bych v „Déčku“ neudělal  Macbetha, musel jsem se zasmát  – zrovna jsem do auta nakládal Macbetha Divadla koňa a motora, tj. našeho kočovného divadla, se kterým hrajeme razantní Shakespearovské úpravy buď při letních projektech v maringotce, anebo právě po festivalech na autě. Máme i Othella nebo Romea a Julii – ale Macbeth byl v podstatě první. Je to prostě srozumitelný, jasný a hutný příběh. Podlehnutí zlu, našeptávání zla, touze po moci – no neber to. Tenhle náš Macbeth na auto je mimochodem natolik zhuštěný do pouliční verze, že z Shakespeara moc nezůstalo, každopádně už jsem s Macbethem docela měl známost – a zároveň jsem měl rok na to, přemýšlet, o čem dnes Mabetha dělat. A jako první jsem zavrhl, vykládat ho nějak moc politicky. Přitom já mám v rámci českého divadla až nadstandartní úchylku říkat v jedné větě slova „politické“ a „divadlo“. Ale dělat Macbetha jako metaforu touhy po moci nebo demagogie atd... mi zrovna přišlo docela zbytečné. Stejně tak mě nezajímalo jako „hlavní téma“, jestli by Macbeth začal zabíjet, pokud by mu to nenapověděly čarodejnice a Lady Macbeth. To co mě zajímalo, byl ten pocit, s jakým člověk jde do nějakého rozhodnutí, s tím, že tentokrát je to naposled. Macbeth je totiž skvělý bojovník, tudíž jeho místo je v bitvě: představuju si ho, jak bojuje se zenovou lehkostí, s vědomím toho, že je to buď  a nebo, buď zabije on mě, nebo já jeho, násilí mimo dobro a zlo, smířenost s tím, že během momentu můžu umřít. Problém nastává, když si život žádá mnohem složitější volby (nikoli těžší, spíš jen složitější), a právě jen k tomu je potřeba ponouknutí – ty můžeš být králem. A v tu chvíli Macbeth neřeší jak udeřit dřív než ten druhý – řeší svědomí, morálnost, výhody. Nakonec si řekne: zabiju krále, stanu se králem, to je nejvíc, tím pádem bude hotovo. Udělám ještě jednu věc, zabiju krále, a hotovo. Jenže to je právě ta mýlka.  A Macbeth musí zabít ještě přítele, ale stejně ještě není hotovo, tak musí začít zabíjet ženy a děti a stejně ještě není hotovo. Smysl toho je, nahlédnout právě tenhle fenomén: „udělám ještě tohle,
a pak už to budu mít hotový“ - protože, kdo právě tenhle pocit nezná? Ještě udělám to a to a pak už to budu mít hotový, ještě jednou se takhle budu s něčím trápit a pak už nikdy... Kromě toho mě u Macbetha docela bavilo jít po obraznosti, nekonstruovat příliš, nechat na sebe působit jeviště a podle toho pokračovat. Jsem každopádně zvědav, jací Macbethové vzniknou v další vlně...
Nedávno jsem tě viděla hrát v inscenaci Ferdinande!, což je tak trochu tvoje one man show. Jak se cítíš jako herec? A jaké to je režírovat sám sebe…
Hraji rád. Protože jako režisér si těžko užiju ten nejzásadnější moment divadla – toho, když to probíhá, ty okamžiky mezi jevištěm a hledištěm, mezi hráčem a divákem – to člověk zažije jedině když hraje. Ovšem režírovat sám sebe je nadmíru složité, člověk se prostě nevidí. Ale to asi není úplně to nejzásadnější, co lze říct o Ferdinande! Stejně tak není ani nijak zásadní, že je to „tak trochu moje one man show“. Ferdinande! vznikal  v těžkých porodních bolestech, původně jsem ho ani hrát neměl. Nakonec jediná šance, jak se dal dotáhnout do konce koncept, který jsem měl v hlavě už dávno předtím, byla prostě zahrát to sám. A na to, že to v jednu chvíli to byla prostě znouzectnost, jsem na to představení dnes vyloženě hrdý – že existuje, jakým způsobem se týká současných témat, jakým způsobem komunikuje s divákem.  Zvu ke zhlédnutí do Venuše ve Švehlovce.
V jakých divadlech – souborech teď působíš?
Jsem především uměleckým šéfem Lachende Bestien, to je spolu s kočovným „Divadlem koňa a motora“ moje nejsrdečnější záležitost. Stále hraju jedno představení v Huse na provázku v Brně. Jinak jsem klasicky „na volné noze“
Co chystáš v nejbližší době?
Po návratu z Berlína budu dělat s Lachende Bestien „ženskou“ inscenaci. Víc se zatím prozradit nedá, každopádně premiéra se chystá na květen 2016 ve Venuši ve Švehlovce. Už se taky těším na Pašije, které s Bestiemi tradičně uvádíme na Velikonoční pondělí. A stejně tak se těším na reprízy Macbetha, jak se bude od reprízy k repríze vyvíjet – v březnu se tuším hraje 8. a 30., tak doufám, že bude plno!
Díky za tvoje odpovědi!
Rozhovor vedla Ilona Machová z Divadla D21 28. ledna 2017 

   
   
 

Zeď zamilovaných a milostné dopisy a vzkazy po celé Praze

velký projekt Městských divadel pražských, jehož hlavním jmenovatelem je nenaplněná láska. Ta totiž spojuje dvě poslední premiéry divadel ABC a Rokoko Evžena Oněgina a Strýčka Váňu. A právě tyto inscenace chtějí divadla různými způsoby divákům přiblížit. 
Jedním z nich je i Zeď zamilovaných, kterou návštěvníci najdou v dolním foyer Divadla ABC. „Kdokoliv na ni může napsat vzkaz své lásce a je jedno, jestli je tajná, platonická nebo naopak opětovaná a dlouhotrvající. Vzkaz si může i vyfotit a přidat na facebookovou zeď své lásky, v tomto případě použijte hashtag #zedzamilovanych. Zeď má důmyslnou konstrukci, která se navinuje, a my jsme napjatí, kolik metrů lásky se v Divadle ABC nasbírá. Přesné číslo se dozvíme na Noci divadel 19. listopadu,“ vysvětluje tisková mluvčí Tereza Kochová.
Všimnout jste si už mohli i milostných dopisů, kterými jsou doslova zaplavena nejen Divadla ABC a Rokoko, ale najít je můžete i po Praze. Jeden z nich psala Taťána svému milovanému Oněginovi a druhý je věnovaný krásné Jeleně od Ivana Vojnického tedy Strýčka Váni. Dopisy jsou zároveň i pozvánkou na nové inscenace, nechte se jimi zlákat a přijďte do Divadla ABC na Evžena Oněgina a na Strýčka Váňu do Divadla Rokoko